pišišvorové / fantaskní tvorba aloise boháče

15. 4. – 26. 6. 2016 / denně 9:00 – 18:00

SU_TERÉN, wortnerův dům, u černé věže 22, české budějovice

Alois Boháč (1885 – 1945) byl povahou velmi citlivý člověk, hledající krásu a moudrost v řádu přírody. Již od dětství obdivoval folklor, který jej umělecky výrazně ovlivnil. Byl osobou jemných a vybraných způsobů, nadevše milující rodinu a činnost pedagoga. Poutalo jej divadlo a byl proto také hercem v ochotnickém divadelním spolku Bozděch. V kontaktu s divadlem objevuje fantaskní principy práce s imaginací, groteskou a satirou. Svými prvními drobnými akvarelovými pracemi, které se vyznačují nezvykle jemným kolorováním, navazuje v námětové rovině na různé folklórní tradice. Jako zkušený cestovatel a obdivovatel přírody, zasazuje své příběhy a různé fantaskní a pohádkové bytosti, do okouzlujících romantických krajin. Zpočátku se soustředil na drobné formáty, které se vyznačují originální a živou barevností. Později, když začíná malovat větší plátna, se jeho výtvarná tvorba plně rozvinula v technické i obsahové rovině. Divák se tak při jakémkoliv pohledu na jeho obrazy ocitá zcela mimo čas a prostor. Je vtáhnut do živé, hýřivé a občas trochu zvláštní a morbidní hry, která je zvýrazněna neobyčejně silnou imaginací. Navazuje především na rakouského umělce Moritze von Schwinda (1804 – 1871). Velice blízko Boháčovi stojí Hanuš Schwaiger (1854 – 1912) nebo výtečný Maxmilián Pirner (1854 – 1924). Jistou paralelu a srovnání snese s Jaroslavem Panuškou (1872 – 1952), který řešil ve vlastní tvorbě analogické náměty a poetiku. Ačkoliv si Alois od ostatních lidí vždy držel větší odstup, skrze kresby, akvarely a malby je pouštěl do vlastního světa krásy. Světa, jenž byl nesmírně živý, stejně jako jsou živé, svébytné fantaskní kompozice, na nichž se objevují roztodivní tvorové – které sám nazýval Pišišvory.

David Kubec, autor a kurátor výstavy

pišišvorové/ fantaskní tvorba aloise boháče

wortnerův dům, u černé věže 22, české budějovice

Alois Boháč se narodil 2. února 1885 ve Volyni. První zkušenosti získal na Všeobecné škole řemeslnické. Praxi nabyl v proslulé knihtiskařské dílně Johanna Steinbrenera. V letech 1903 – 1907 studoval malířství u profesora Rudolfa Bachera na Akademii výtvarných umění ve Vídni. Po absolutoriu zahájil svoji profesní dráhu jako suplující profesor na gymnáziu v Třebíči, odkud byl později přeložen do Velkého Meziříčí. Do širšího povědomí se dostal především díky ilustracím pro četné časopisy (např. Český svět nebo Zlatá Praha).

K nejvýznamnější tvůrčí činnosti dochází v meziválečném období (1918 – 1938). Tehdy pedagogicky působil v Kroměříži, Příboru a Karlových Varech. V této době rovněž podnikl četné, pro jeho tvorbu, inspirativní cesty po Evropě.

V březnu 1928 vystavoval společně s bratry Maxmiliánem (malířem) a Josefem (sochařem) v pražském Topičově salonu práce pohádkových námětů.

V dubnu 1935 byla v Praze na Žofíně zahájena expozice Deset let práce bratří Boháčů. Ta se stala na velmi dlouhou dobu zároveň i jejich poslední společnou výstavou. Ačkoliv si jeho bratři Maxmilián a Josef velmi přáli, aby se jejich prostřední bratr více prosadil v tehdejší výtvarné komunitě, Alois o to nikdy neusiloval a dával raději přednost pedagogické činnosti. Kromě výuky kresby a deskriptivní geometrie přednášel také anatomii a dějiny umění na soukromé pražské umělecké škole u bratra Maxmiliána. Rovněž učil na své soukromé škole malířské a kreslířské v Kroměříži. Zde založil studentský spolek Aleš, jenž si kladl za cíl seznamovat mladé lidi se životem a dílem předních umělců. Jeho žáky byli mimo jiné Emilián Kloss, Josef Liesler, Karel Minář a další osobnosti kulturního života jako Josef Císař a Ludvík Páleníček.

Alois Boháč (1885 – 1945) byl povahou velmi citlivý člověk, hledající krásu a moudrost v řádu přírody. Již od dětství obdivoval folklor, který jej umělecky výrazně ovlivnil. Byl osobou jemných a vybraných způsobů, nadevše milující rodinu a činnost pedagoga. Poutalo jej divadlo a byl proto také hercem v ochotnickém divadelním spolku Bozděch. V kontaktu s divadlem objevuje fantaskní principy práce s imaginací, groteskou a satirou. Svými prvními drobnými akvarelovými pracemi, které se vyznačují nezvykle jemným kolorováním, navazuje v námětové rovině na různé folklórní tradice. Jako zkušený cestovatel a obdivovatel přírody, zasazuje své příběhy a různé fantaskní a pohádkové bytosti, do okouzlujících romantických krajin. Zpočátku se soustředil na drobné formáty, které se vyznačují originální a živou barevností. Později, když začíná malovat větší plátna, se jeho výtvarná tvorba plně rozvinula v technické i obsahové rovině. Divák se tak při jakémkoliv pohledu na jeho obrazy ocitá zcela mimo čas a prostor. Je vtáhnut do živé, hýřivé a občas trochu zvláštní a morbidní hry, která je zvýrazněna neobyčejně silnou imaginací. Navazuje především na rakouského umělce Moritze von Schwinda (1804 – 1871). Velice blízko Boháčovi stojí Hanuš Schwaiger (1854 – 1912) nebo výtečný Maxmilián Pirner (1854 – 1924). Jistou paralelu a srovnání snese s Jaroslavem Panuškou (1872 – 1952), který řešil ve vlastní tvorbě analogické náměty a poetiku. Ačkoliv si Alois od ostatních lidí vždy držel větší odstup, skrze kresby, akvarely a malby je pouštěl do vlastního světa krásy. Světa, jenž byl nesmírně živý, stejně jako jsou živé, svébytné fantaskní kompozice, na nichž se objevují roztodivní tvorové – které sám nazýval Pišišvory.