Václav Hejna (1914–1985) náleží k autorům, jejichž tvorba je obtížně uchopitelná. Mezi jeho juveniliemi vyniká především soubor, v němž rozpracoval několik motivů, které specifickým způsobem reflektují světovou hospodářskou krizi. Oproti jeho pozdější umělecké činnosti, která bývá většinou oprávněně marginalizována, patří tyto časné zvláštní kompozice k tomu nejkvalitnějšímu, co kdy bylo v Čechách vytvořeno. Přestože byl Hejna již v minulosti interpretován především z pozic determinovaného realismu, je to sociální výlučnost, která Hejnu, ačkoliv sám pocházel z nuzných poměrů, staví spíše do role autonomního uměleckého pozorovatele. Jeho díla tak nemohou být jednostranně interpretována pouze v kontextu sociální kritiky, ale také na základě výtvarných východisek. V této figuraci variuje solitérní, do sebe pohroužené postavy, které jsou gestičností a kontrasty ostré agresivní barevnosti svérázným komentářem k revivalu expresionismu ve 30. letech v jeho syntetizujících tendencích, propojujících fenomenologii a psychoanalýzu. Snaží se postihnout a zobrazit nejhlubší bolest, k čemuž využívá jak afektivní expresivitu malířského projevu, tak tradiční ikonografii v posunutém významu (např. využití náboženských námětů a jejich posun k civilistnímu vyznění).  Jeho postavy jsou zraněné jak na těle, tak na duši. Tato dvojsmyslnost a nejednoznačnost je pro umělce patrně i terapií, jíž se vyrovnává formou autostylizace i se svojí osobní situací.

Adam Hnojil, autor a kurátor výstavy